Koumpounofobie – Já a knoflíky

0
447
Autor obrázku: Glenn Fleishman

Mnoho lidí ani netuší, co to koumpounofobie vůbec je. Jde o neovladatelný a chorobný strach z knoflíků, dotyčný si svůj odpor plně uvědomuje, ale není schopen ho vlastní vůlí potlačit. A mezi tyhle „podivíny“ patřím i já.

Už jako batole jsem odmítala oblečení s knoflíky, později už jsem se ani nepřiblížila k lidem, co měli na sobě košile a dnes už mi vadí jen to slovo, nebo pomyšlení.

Autor obrázku: Glenn Fleishman

Mí rodiče mě naštěstí zbytečným traumatům ušetřili a nenutili mě oblíkat si nic, co jsem nechtěla. Nedávno jsem ale četla článek od paní, jejíž dítě trpí také tímto. Vzala ho k psychologovi a ten řekl, že na sebe jen stahuje pozornost, ať mu našije nějaký ozdobný knoflík na jeho nejoblíbenější hračku, že si prý odvykne. Nesmysl! Je to fobie, jako každá jiná a takhle zbytečně plést tomu malému chudáčkovi hlavu je hrozné.

Jsou i dospělí lidé, co tím trpí a pozornost na sebe asi těžko chtějí upoutat. Zvláštní je, že knoflíky na riflích a kalhotách mi nevadí. Pokud teda nemají žádnou dírku. Když se někomu s tímto problémem svěřím, s úsměvem na tváři mi řekne “ A to na tebe ty knoflíky útočí?“. Ne, neútočí. Jde prostě a jednoduše o odpor. Štítím se knoflíků stejně tak, jako někdo pavouků, ti na vás také nezaútočí. Stydím se o tom mluvit, stydím se s tím svěřit, jelikož pro většinu idí je to naprosto běžná věc. Mě to ale komplikuje život. Naštěstí v dnešní době se dají knoflíky přešít na panty nebo zipy, já si raději oblečení s knoflíky vůbec nekupuji.

Povlečení na postel pro mě bylo také utrpení. Musela jsem mít stranu s knoflíky směrem k nohám a přitom jsem se té strany nesměla vůbec dotknout. Méně jsem trpěla u knoflíků niťových. Proto si dnes jezdím nakupovat povlečení jen do Prahy do Ikey, kde ho dělají bez knoflíků. Můj přítel tam naštěstí nakupuje taky. Jedině tak se v klidu vyspím.

V mém okolí neznám nikoho, kdo tím trpí. Nebo se mu o tom jen nechce mluvit, stejně jako mě. Tato fobie postihuje 1 ze 75 000 lidí. A já musím být zrovna ta „vyvolená“. Četla jsem, že někteří lidé jsou na tom ještě hůř. Z knoflíků třeba zvrací, nebo je přirovnávají k mincím a malým placatým kulatým věcem, které kvůli tomu už také nesnesou.

Nejhorší knoflíky pro mě jsou ty perleťový – co nosili naše babičky. Ani nedokážu popsat, jaké pocity cítím, když se na něj podívám. Odporné mi také přijde, když je na jedné věci více knoflíků, přičemž každý je jiný. Vadí mi, i když na ně šahá někdo v mém okolí. Když už omylem na knoflík sáhnu, běžím si hned umýt ruce vodou. Asi mám pocit, že to ze sebe smyju.

Neumím si představit, jak to budu dělat, až budu mít dítě. Nesnesu, aby na sobě melo knoflíky. Snad to bude jednou tolerovat i táta dítěte. Problém je, že ani nechci tento problém řešit, protože vím, že to znamená, že bych na ně jednou musela sahat. Někde jsem četla radu, ať si na papír nakreslím knoflík a nosím to u sebe a koukám na to a postupně si zvykám. Já ale nechci. To se budu radši celý život omezovat, než si na ně pomalu zvykat.

Pro ty, co ale chtějí zabojovat, existuje šoková terapie nebo hypnoterapie. Četla jsem, že jedna americká studentka hypnoterapii podstoupila, ale bez výsledku.

Každému z nás vadí něco jiného a všichni bychom to měli tolerovat. Nejde přeci psát článek na každou fobii, aby lidé pochopili, oč jde. Když se vám někdo svěří, na co on má fobii, ukazuje tím, že vám důvěřuje a bylo by od vás neslušné se mu smát, nebo to bez jeho souhlasu sdělovat jinde.