Poruchy příjmu potravy (druhá část)

Mentální anorexie

Zpočátku je to jen velká touha zhubnout. Následuje úprava jídelníčku a pravidelný pohyb. To je snad dobře, určitě si říkáte. Toto ještě dobře je, pokud to negraduje do extrému. Do jakého extrému? Ze začátku se jedná sice jen o zdravě upravený jídelníček bez kalorií a chvilku cvičení denně. Pokud skončíte v této fázi, je vše v pořádku, pokračujte dál. Ale ani o ťuk dále.

Pokračuje to totiž ubíráním jídla a přidáváním pohybu. Což je už obyčejným selským rozumem nesmysl, protože vydanou energii musíme také někde nabrat, no ne? A kamže to tady ještě může gradovat? Žádné jídlo a extrémní pohyb! A pokud je někdo donutí sníst třeba jen kousek pomeranče, strčí si prst do krku a vyzvrací ho. Jak dlouho se dá tímto způsobem přežít?

Největším zádrhelem je, že si oběti této nemoci nepřiznávají žádný problém. V hlavě se jim zkrátka usadí myšlenka, že jsou „samý špek“ i když už na dálku chrastí kostmi. Okolí, které se jim snaží v hlavě rozsvítit, obviňují, že jim závidí jejich odhodlanost a trpělivost zhubnout.

Ženy a dívky přicházejí o menstruaci a i po vyléčení hrozí, že se nikdy nestanou matkami. Jejich tělo by to nezvládlo. Samozřejmě ztrácejí i přátele a zájem o všechny dosavadní koníčky, protože jejich myšlenky se točí jen okolo hubnutí a výmluv, proč nebudou jíst. A když už před ně jídlo někdo postaví, udělají vše možné, aby ho jíst nemuseli, třeba ho hodí za mikinu a později vyhodí do odpadků. Ale jak už jsem řekla, i když už něco snědí, vyzvrací to.

No, je to docela síla, že? Tato nemoc končívá smrtí v těžkých případech, ať už tělo vypoví službu, nebo ještě ke všemu nastoupí deprese a následuje sebevražda. Musíme si ale uvědomit, že vše má řešení. Bohužel ale nic nejdou silou, a pokud anorektičky sami nechtějí a nepřiznají si problém, je to velmi těžké. Normálně jíst totiž nejde hned, žaludek v sobě po to všem nic neudrží. Doporučuji terapii, nejlépe spojenou s pobytem v psychiatrické léčebně.

Teď vám zamotám hlavu sdělením, že tyto dvě odlišné nemoci se mohou různě prolínat (že by to bylo díky společnému koníčku, kterým je zvracení :-D), nebo anorexie přecházet v bulimii. Je to přece nejjednodušší způsob hubnutí a ještě se u toho najím. Zkrátka sním, na co mám chuť (obvykle přemrštěné množství) a pak to vyzvracím. Kromě prstu v krku jsou oblíbená projímadla, která přebytečného jídla tělo zbaví. No je to normální toto? Co na to ten chudák žaludek, takhle ho škádlit?

Takže NE NE NE! Doufám, že jsem svým vysvětlením od hubnutí nesmyslnými metodami odradila alespoň jednoho jediného človíčka!

Vaše Lucie Hanusová